Blog - Moc a peníze

Pokud chcete investovat, dejte se na veterány. Jestli si do prostorné garáže zaparkujete stroje s tou pravou hodnotou, může to pro vás být výhra. Sice si dnes nemůžete být jisti, co to s cenou veteránů udělá za takových dvacet let, ale když se obrátíte na skutečného odborníka, potom máte šanci, že o svá procenta ze zisku rozhodně nepřijdete.

Vzpomínáte si ještě, jak se před rokem osmdesát devět povídalo, že do Československa čas od času zamířil nějaký ten západní Němec, aby se u nás poohlédl po veteránském autíčku, za které potom nabídl třeba i dva nové mercedesy? Pěkná pohádka, pokud ovšem nešlo opravdu o výjimečný klenot, po kterém by mlsně sáhli i ti největší světoví sběratelé. Samozřejmě že byl ze Západu o naše auta zájem. O pragovky piccolo, aerovky. Byly zde k mání pro cizince na jejich poměry za relativně malé peníze. Taková aerovka měla cenu pětadvaceti, třiceti tisíc. Pokud ji našinec udal za šedesát nebo sedmdesát tisíc, mohl být šťastný. Mercedes, jak se tradovalo, mohl dostat tak maximálně ojetý, shnilý. Když už nový mercedes, tak za vůz, kterých ovšem u nás bylo pramálo. V Československu bývaly skutečné skvosty, protože se k nám dovážely auta a motorky z celé Evropy a Ameriky.
Zůstaly zde po válce nějaké ty vzácné vozy, ale spíše sportovní a závodní. Před okupací se na našem území nacházelo například kolem sta bugatek. Během dalších let jejich počet rapidně klesal, v současné době jich v Česku zůstalo asi deset. Ostatní se prodaly ven. Ať už v pojízdném stavu, jindy jen jako hromada šrotu. Ale i ty v tomto případě vždy nějakou hodnotu měly a mají.
Pryč už je taky doba, kdy se ve stodolách nacházely zapomenuté automobilové trosky nebo aspoň nějaký ten starší vůz před renovací. První veterán klub v Československu byl založen v Pardubicích v roce 1962, o dva roky později vznikl druhý v Brně. A právě v šedesátých letech začal velký boom hledání dědečků automobilů. Vymetaly se zapomenuté stodoly, garáže, všechno, kde by se jen dalo něco hodnotného najít. Podobné kousky schované pod balíky slámy se tehdy považovaly za zbytečnou přítěž. Na druhé straně sběratel většinou nepotřeboval k opravám takto nalezených aut velké investice. Pokud se někomu podaří na podobný poklad narazit i dnes, potom lze hovořit spíše o zázraku. „Co se týká historických vozů, potom záleží na tom, zda se řadíte mezi milovníky veteránů, obchodníky, nebo jste investorem.
Patřím mezi veteránisty, a tak sbírám jen to, co mě opravdu zajímá, tedy anglické značky. Obchodníci se snaží co nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat. Investoři se u nás objevují především v posledních letech, kdy začíná přibývat bohatých podnikatelů. Ti do veteránů ukládají svoje finance, které tak mohou být lépe zhodnoceny než v bance,“ míní Jiří Hořice, jenž se svému koníčku věnuje už bezmála pětatřicet let. Movití podnikatelé však investují jen do špičkových veteránů. To už nemluvíme o vozech typu Aero 30, ale může jít kupříkladu o šestiválcovou pragovku, Aero 50 nebo značku Laurin-Klement.
Důležité také je, jak a za kolik dotyčný auto pořídí. Rozhodně se vyplatí obrátit se na poradce, protože ten, kdo nemá o historických autech ani páru, se může nechat lehce napálit. Cena vozů stoupá s jejich případnou zajímavou historií, o níž by se každý zájemce měl dozvědět z příslušného rodokmenu. Pokud se v autě vozila například anglická královna nebo zakladatel moderního automobilového průmyslu Henry Ford, i když jinak nešlo o vozy nijak výjimečné, zvýšila se tím jejich cena dvojnásobně, či dokonce i trojnásobně. Cenu rovněž určuje, kolik automobilů a jakého typu bylo vyrobeno. Historický vůz z pětašedesátého roku tak může mít paradoxně vyšší hodnotu než veterán předválečný. Pokud si pročtete FIVA řády, dozvíte se, co je považováno za veterána a v jakých kategoriích se nachází. FIVA je mezinárodní motoristickou organizací, jež má pod sebou všechny kluby, a to nejen veteránské, ale i účastníky rallye, autokrosu a další.

Občas se stane, že někdo nějaké torzo automobilu přece jen někde „vykope“. Časem z něj postaví vůz s dobovou karoserií a až poté si k němu vyrobí historii, jednoduše řečeno si vymýšlí, lže. Naštěstí ve světě existují přísná pravidla, týkající se právě dokládání automobilového rodokmenu. Vše se musí prokazovat, jako byste stáli před soudem. I to je důvod, když pomýšlíte o koupi veterána, proč využít služeb odborníka na slovo vzatého. Nápomocny v takových případech mohou být i návštěvy aukcí, čtení různých časopisů, surfování po webových stránkách. Začátečník by měl prostě začít sbíráním informací a zapomenout na to, že hned vytáhne peníze a koupí první auto, které mu cvrnkne do oka. Vyplatí se podívat po výstavách, prodejních muzeích i v zahraničí. Zajet si do Holandska (jsou zde hned dvě prodejní muzea), do Francie, Německa, ale třeba i do Las Vegas.
Zúčastnit se některého z dnes již mnoha pořádaných víkendových srazů, a to i jednotlivých konkrétních značek nejen u nás. Až poté, kdy si udělá obrázek o nabídce aut a cenových relacích, má většinou jasno, co vlastně chce, nebo z toho všeho nadobro vystřízliví. Většinou totiž platí pravidlo: vozidlo, které je v dokonalém, zachovalém stavu má podstatně vyšší cenu než renovované auto. Jednotlivé díly sice mohou být nahrazeny novými součástkami, ale karoserie je nakonec třeba „politá“ akrylátem. Na první pohled to vše vypadá krásně, ale už málokoho napadne, že to není dobové, originální, neboť v dané době nebyl schopný nikdo takový lak vyrobit. A právě takový vůz by potom měl mít podstatně nižší cenu než zachovalý, byť zdánlivě nenapucovaný originál.

Pokud tedy nejdříve začnete s všeobecným přehledem informací a pustíte se po českých webových stránkách s inzercí, najdete na nich v současné době poměrně širokou nabídku. Při bližším prozkoumání však zjistíte, že to není tak horké, neboť hodně inzerátů se prakticky s měsíční pravidelností opakuje. Takže to by zase mohlo vést k úvahám, že nabídka převyšuje poptávku. Je to ale také dané tím, že mnozí jako by nevěděli, co za starší auto chtít. Prodejci prostě zkouší vozy i nadhodnotit a spoléhají na to, že se třeba někdo chytne. A pokud se mu opravdu podaří vůz udat, potom se kupující většinou časem chytne za hlavu. Reakce na tyto inzeráty je spojena s rizikem ztráty času a marných nákladů na cestu. Až v reálu ale člověk pozná skutečnou kvalitu zboží. Poptávka po veteránech trvá. Rozdíl je v cenových relacích a v jakém stavu se nacházejí. V zahraničních muzeích jsou většinou v nabídce originální auta se skutečnou historií, vyladěné po všech stránkách, prakticky bez rizika nákupu.
Společnost nabízející veterány za vše ručí nejen písemně, ale hlavně svojí dobrou pověstí. Pokud jde o auto zrenovované, je u něj navíc doloženo, která firma se pod práci podepsala. „U nás se dají na jedné ruce spočítat firmy, jež odvádějí podobnou špičkovou práci. Někdo má renovaci za koníčka, s autem si pohraje, je pečlivka, jinému stačí použít na nátěr štětku. Znamená to tedy i velký rozdíl v kvalitě odvedené práce, a tím pádem by se to mělo odrazit také v koncové ceně. Jenže ještě dnes se setkáte s mnohými, kteří auto jen nastříkají, nalakují a tvrdí, že je zrenovované, a chtějí za něj velké peníze. Jedna věc je zakoupit jednoho veterána v originálním a zachovalém stavu a druhého, aby při případné renovaci byly použity původní díly. Někdy to však není reálné. Například u shnilých výfuků, pneumatik. Vše by ale mělo být doložené. I za jakých okolností a co bylo zrenovované. Může se stát, že si pořídíte vůz před renovací za půl milionu korun a další milion dáte za to, aby se dobral ke skvělému stavu. Je tak lepší si koupit dražší a zachovalé auto, se kterým se hned můžete pochlubit na ulici, maximálně potřebuje jen drobné úpravy, než si pořídit vůz před kompletní renovací,“ radí Jiří Hořice.
V autech patří mezi světové skvosty především Bugatti Royale, zachovány jsou z celkového počtu šesti jen tři kusy. Jde o obrovské auto, šestnáctiválec. Jeden vyšperkovaný a druhý jakoby nedodělaný zdobí muzeum ve Francii. Pokud prožíváte třeba takové jaguary a toužíte po nějakém tom vzácném kousku, je dobré zajet si na jejich obhlídku třeba do Německa nebo Rakouska, kde bývají srazy častější, a potom si vůz dovézt například z Anglie nebo z Ameriky, kde se dají pořídit za solidní peníze. A když se budete pídit ještě dál, tak můžete vypátrat, že v takové „Patagonii“ jej ve špičkovém stavu seženete ještě výhodněji. Vše je otázka ceny nákupu a dopravy. Pátrat se ale rozhodně vyplatí. Šetří se tak prvotní náklady i finance na samotné opravy. Lákavé jsou na první pohled také americké limuzíny z šedesátých let brázdící silnice na Kubě. „Vývoz aut z této země není dovolený a ani bych ho tam nekupoval. Za ty roky, které tam slouží, musí být v tak strašném stavu, že renovace by přišla minimálně na trojnásobek, než kdyby se dovezly přímo z Ameriky. I karoserie jsou určitě vyvařované, protože se na Kubě často bourá a celý podvozek má za sebou statisícové kilometry,“ tvrdí Hořice.
Všeobecně se má za to, že veteránem se stává auto staré pětadvacet roků. Co se týká výběru typu, značky vozu, potom je to spíše o vkusu každého. Nyní jsou spíše v kurzu auta z období šedesátých až osmdesátých let. Protože se do nich jen sedne a může se vyrazit prakticky bez větších problémů. Jde také o vozy, ke kterým může mít dotyčný blíž, nějaký vztah. Mohl se s nimi setkat například v mládí - bylo třeba nepsaným pravidlem, že majitelé fiatů šestistovek se při vzájemném potkávání zdravili světly - nebo se na ně chodil dívat jen za výlohu, protože v té době si je nemohl dovolit. I v tomto případě ale platí, že sportovní, závodní veteráni mají vyšší cenu než ty „obyčejné“ cestovní. Poměrně v kurzu je tak v současné době i Tatra 603. „Jde právě o šedesátá, sedmdesátá léta. Luxusní auta s osmiválcem do V, OHV, jsou poměrně výkonné a většinou v provozním stavu. Navíc proudnicová karoserie je krásná, ojedinělá, designérsky je auto velmi povedené, proto je i sběratelsky velmi žádané. Nejvzácnější jsou tříreflektorové T1, kterých je už poměrně málo. Není problém do Tatry, kopřivnického muzea, zajít a za určitý poplatek dostat informace, dokumentace i odpověď na otázku, v jakých barvách se vyráběly. Nejvíce jich bylo černých, ale bylo i pár bílých, odstínů modré, lahvově zelené,“ prozrazuje Hořice.

Zatímco poslední model mercedesu můžete mít zaparkovaný pod širým nebem, historický skvost se bez suché garáže neobejde. Veterán většinou putuje na zimu na špalky, aby se neunavily péra, pneumatiky. Takové jedno proleželé kolo totiž může přijít na deset tisíc korun. Auto se na mrazivé období připravuje vyčištěním, vymytím, nesmí zlobit vlhkost, pootevře se kufr kvůli větrání, spouští se částečně okénka u dveří. Nesmí se zapomenout ani na vypuštění chladicí kapaliny. Auto se navíc zakrývá prodyšnou látkou. Když něco podceníte, často nezbude nic jiného než se vydat pro potřebné věci na veteránskou burzu.

Pořídíte-li si veterána ze zemí Evropské unie, neplatíte clo. Při přihlašování na veteránské číslo musíte mít doklad o nabytí, originální dokumentaci, pokud bylo odhlášené, nesmí chybět původní technický průkaz a veškeré další údaje nutné k zapsání do technického průkazu historického vozidla. Musí být doloženo, že díly na autě jsou originální. Souhlasit musí brzdy, rozměry ráfků, pneumatik a jiné. Veterán se neobejde bez klubové testace. Klub se za vůz zaručí, poté následuje krajská testace, kde vozidlo prochází stanicí technické kontroly. Co se týká povinného ručení, platí se dvanáctina z běžného. Vozy s veteránskými značkami začínají písmenem V, odlišují se barvou a nesmějí se používat ke komerčním účelům. Bez historických vozů by se nedaly natáčet dobové filmy, výstavy a propagační akce. Přestože je filmování slušně zaplaceno, vždy po něm následuje očista a opravy různých škrábanců, které se zákonitě projeví. A tak si své čtyřkolové drahoušky majitelé pečlivě oprašují a šetří, aby jim ještě hodně dlouho dělali radost. A také je musejí chránit před zloději, kteří je kradou často na objednávku. Občas ale zjistí, že vzácný kus nemůže prodat dál. A tak auto, které se našlo ve stodole, ve stodole zase skončí.

(Petr Podroužek, Redhot)

Galerie - Moc a peníze